Příběh Lindy: po operaci je na světě je ostře a krásně

06.12.2013
Příběh Lindy: po operaci je na světě je ostře a krásně

Před operací byla Linda v naprostém klidu a vyprávěla veselé historky z období, kdy bez brýlí nebo čoček narážela do všeho kolem ní. Vyprávění jí jde dobře, tak si přečtěte, jak probíhala její laserová operace:

V čekárně mi sestřička nakapala několikery kapky, čímž byly oči znecitlivěny tak, abych během zákroku nic necítila.

Po půl hodině už jsem cítila, že oči jsou „jiné.“ Vedle kapek jsem dostala prášek na uklidnění. Poté mě sestřička dovedla na sál, kde už čekala paní doktorka a vysvětlila mi celý proces, jak zákrok proběhne.

Do rukou jsem dostala plyšového psa, kterého jsem moc ocenila. Přece jen je to zvláštní pocit, když se vám „něco děje na očích“ a cítíte různé tlaky a světla pálící od očí, pak je příjemné se s pejskem „podělit“ o emoce.

Celý zákrok trval dvacet minut. První část se odehrála pod jedním přístrojem, druhá část, během které dochází k odstranění samotné oční vady, na druhém laseru.

Po celou dobu na mě paní doktorka mluvila, cítila jsem se dobře a neměla ani jednou pocit, že bych cokoli ze zákroku neměla vydržet. Je to celé velmi rychlé, stále se díváte do jednoho určitého bodu v laseru, jinak nic nevnímáte, jen se vám něco děje vždy před jedním okem.

Jestliže váháte a operace se bojíte, tak vězte, že skutečně není čeho. Zákrok je opravdu velmi rychlý, bezbolestný a stroje jsou dnes na tak špičkové úrovni, že jsem doslova vstala a viděla.

S paní doktorkou jsme se na památku vyfotily a já jsem s úsměvem odkráčela do čekárny, kde mě přivítala stejně usměvavá sestra. Byla jsem šťastná a vděčná za to, jak je medicína dnes daleko a co všechno máme za možnosti.

Po půl hodině jsem přešla k paní doktorce na první kontrolu, dostala jsem čtení k péči o oči prvních 24 hodin po zákroku, kapky, prášek na spaní a odebrala se domů.

Po asi hodině jsem se probudila, oči „přicházely“ k sobě a cítila jsem řezavou bolest, vzala jsem si prášek na bolest a usnula na další tři hodiny. Když jsem se pak probudila, bolest byla pryč, mlha byla pryč a já ležela v posteli, v hráli moje oblíbené UNKLE, zírala jsem do dálky a štěstím chtěla brečet. 
Smála jsem se ale, a asi vypadala jako blázen, ale kdybyste žili tolik let s tolika dioptriemi, pochopili byste.

Dnes, když píšu o celém zákroku, se stále kochám tím, že si jdu večer lehnout a čtu si bez brýlí a čoček, že se ráno probouzím a koukám na názvy knížek na komodě dva metry ode mě, a mám jednoduše radost, jak je na světě krásně a ostře!